17 Spočítejte někdy, kolik lidí uvidíte za večer zemřít na televizní obrazovce. Taková podoba smrti nás přitahuje: násilná, náhlá, romantická, dramatická, hlavně však smrt někoho jiného. Kdyby tomu tak nebylo, televize v tržní společnosti by jistě tolik umírání nevysílala. Fascinaci smrtí demonstrují i noviny a značná část literatury. Druhou podobu smrti nechceme vidět a nechceme o ní ani vědět. Tu opravdovou, přirozenou, která nikoho z nás nemine, která je naší jedinou jistotou. “Zapomněl jsem na to, jako na smrt”, říkáme. Vyhýbáme se myšlence i setkání. Jako jedinci i jako společnost. Lžeme si navzájem. Přátelům, příbuzným, pacientům. I nám jednou jistě někdo zalže. Setkat se s vlastní smrtí a přijmout ji je osvobozující. Dokument Asociace Film & Sociologie přináší úryvky autentických příběhů lidí, kteří se se smrtí setkali, či opakovaně setkávají. Se smrtí svých pacientů, svých blízkých, i se svou vlastní smrtí. Dokážeme-li se, jako jedinci i jako společnost otevřít nevyhnutelné životní skutečnosti, najít k ní vyrovnaný a vědomý postoj, může to změnit náš život víc, než všechny krvavé revoluce.