Diváky našeho kina milovaný Emir Kusturica je sběratelem festivalových ocenění. Otec na služební cestě přinesl svému autorovi poněkud překvapivě první Zlatou palmu z canneského festivalu (a také nominaci na Oscara), a to v roce, kdy jeho porotě předsedal Miloš Forman. V porovnání s proudy energie, které vyzařují z Kusturicových pozdějších děl, se tento snímek jeví jako bezmála zklidněný. Pozornost soustředí na 50. léta a podstatnou roztržku mezi Titovou Jugoslávií a stalinským režimem. Chladné pozadí velkých dějin je však systematicky rozrušováno osudy jednotlivých protagonistů. Zásadní je pro vyznění snímku zvolený způsob vyprávění, které se odvíjí ze zorného úhlu šestiletého chlapce. Ten s nevinností dětem vlastní glosuje okolní dění, a tím přispívá k zábavnosti filmu, neboť pohled dítěte je konfrontován s jen těžko pochopitelnou absurdností každodennosti existence dospělých. Příjemně ironické vsuvky a letmé narážky ve filmu obsažené, stejně jako Kusturicův odstup, díky němuž svůj film popisuje jako „milostný historický film“, potěší nejen režisérovy věrné