Snímek novozélandské režisérky Niki Caro Pán Velry lze označit za malý zázrak. S minimálním rozpočtem a nulovým počtem speciálních efektů se dokázal několik týdnů udržet v americkém žebříčku dvaceti nejnavštěvova­nějších filmů a v roce 2003 vyhrál divácké ceny mnoha festivalů. Zázrak však vypadá o něco méně mysticky, dozvíme-li se, že za filmem stojí kromě režisérky také producent Pána prstenů Tim Sanders, který se chopil nadějného námětu v podobě úspěšného románu maorského autora Witima Ihamaery. Film navíc sázel na soundtrack s účastí Lisy Gerrard, slavné především na britském trhu (díky účasti na kultovním projektu labelu 4AD Dead Can Dance). Film samotný má – stejně jako hudba Dead Can Dance – základ v lidové tvořivosti, v tomto případě jde o maorskou legendu, podle které přivedl na Nový Zéland první obyvatele náčelník Paikea na hřbetu velryby. Náčelníkem vesnice Whangara a novým pánem velryb (Paikea) se tak může stát vždy jen prvorozený syn. Co si však s tradicí počne desetiletá Pai, náčelníkova dcera? Příležitost ukázat všem rovnost pohlaví bude mít, když na pláži u vesnice uvízne hejno velryb.