Nejlepším dílem amerického režiséra Sama Peckinpaha je legendární Divoká banda (1969), která má v režisérově filmografii příchuť nepřekonaného vrcholu. Ve stínu slavných desperátů z Divoké bandy se ovšem schovává další westernový skvost z Peckinpahovy tvorby – drsně melancholický film Pat Garret a Billy the Kid z roku 1973. Podobně jako režisérova předchozí díla, i tento dvouhodinový snímek byl ihned po premiéře nemilosrdně sestříhán studiem; v plné stopáži uvedla film až restaurovaná verze v roce 1988. Sam Peckinpah [čti: pekinpó] je nepřehlédnutelný režisérský solitér americké kinematografie šedesátých a sedmdesátých let a jeho snímky souzní s životní zkušeností svého autora. Po dětství prožitém na ranči, středoškolském studiu na military school a válečné zkušenosti v U. S. Marine proslul „krvavý Sam“ jako nekompromisní filmař věčně bojující s producenty a komandující své herce na place. Sám režisér se označoval jako „working alcoholic“ a nekontrolovaná alkoholická vášeň také přispěla k jeho předčasné smrti v roce 1984. V Peckin­pahových filmech se snoubí autorova chlapská vojenská povaha s velmi přesným pozorovacím talentem bezedné lidské krutosti. Jeho filmy fascinují už jen tím, jak do nich téměř nezasahují (jinak všeobecně sdílené) humanistické ideje. Člověk je jen vylepšené agresivní zvíře, které kromě životní nutnosti dokáže zabíjet i pro potěchu nebo čistý zisk – režisérův biologický cynismus je dobře čitelný i z jeho snímku Pat Garret a Billy the Kid. Příběh z roku 1881 z Nového Mexika proti sobě staví dva bývalé kumpány: Pat Garret se co nevidět stane místním šerifem a jeho úkolem je dopadnout někdejšího spojence Billyho Kida. Fenomén „kámošského filmu“ (buddy film) prostupuje celou Peckinpahovou tvorbou a přátelské pouto mezi dvěma muži (byť na opačné straně zákona) může v jeho dílech ukončit až smrt. Oproti tomuto „vznešenému“ motivu stojí obrazová syrovost hrdinů; nikdo z režisérů neuměl tak živě evokovat krvavou, prašnou, potem a alkoholem prosáklou atmosféru drsně machistických pistolníků. Z Peckinpahových hrdinů přímo „tečou“ testosterony – jsou postrachem hostinských, kterým jen „rozbijí nábytek, vypijí kořalku a ušoustají všech pět kurev“. Lekci ze stoického klidu v souboji a mužského charismatu v posteli předvádí jeden ze „sedmi statečných“ James Coburn coby šerif Garret, ale velkým objevem snímku byl tehdy Kris Kristofferson v titulní roli neodolatelně rošťáckého zabijáka Kida. Do vedlejší role vrhače nožů jménem Alias obsadil režisér autora hudby k filmu (rozkošně nesmělý Bob Dylan). Právě zasněně melancholické Dylanovy písně zvýrazňují tesknou atmosféru soumraku éry jednotlivců, kteří ustupují „politickým zájmům a vládním investicím“. S romantickými záběry snímku, tak jak je známe z klasických westernů, kontrastují brutální sekvence přestřelek. Díky 35mm kopii filmu v Projektu 100 ožijí na plátně nádherné technicolorové barvy a pečlivé širokoúhlého kompozice – jako například ta, ve které se silueta jezdce na obzoru pozvolna změní v siluetu na vodní hladině.