Dětství strávené v areálu britského sanatoria pro psychicky nemocné inspirovalo Patricka McGratha k novele Pavouk (1990), kterou pro Davida Cronenberga přepsal do tvaru filmového scénáře. Kanadský režisér překvapil tlumenou režií; namísto excentrických obrazových hrátek nabídl tichou studii šílenství. Extrémně pomalé tempo s klaustrofobickou atmosférou vytváří klinický portrét muže, do kterého se věrohodně vžil Ralph Fiennes (vynikající britský herec je ostatními režiséry a producenty vytrvale zahrnován podřadnými rolemi). Schizofrenní mysl dospělého hrdiny víceméně ignoruje současnost (sedmdesátá léta, londýnský East End) a ve vzpomínkách se vrací do svého dětství. Přezdívku Pavouk mu jako desetiletému dala jeho matka, o jejímž soužití s otcem se dozvídáme postupně. Cronenberg dosazuje díly mozaiky nesouvisle, aby závěrečná pointa zasáhla stejnou zákeřností, s jakou nenápadná činnost pavouka slaví náhlý úspěch hotovou pastí. Ambivalenci vyprávění si režisér podržel až do konce, na halucinogenní atmosféře snímku se výrazně podepsal soundtrack Howarda Shora.