Pět pohledů z břehu na Kaspické moře. Každý díl se zmocňuje dění na pláži kamerou jinak vidoucí: naplavené dříví, procházející se lidé, hrající si psi, mořští ptáci a bouře rozevírající noc. Stálá hladina nejisté hlubiny, nad níž se film v opakovaném ohromení nese. Jeho čas se sklání do moře, plyne jinak, neboť střih jej míjí. Dokument čekající na detail je totálně věrný snímané realitě, přílivu a odlivu nespojitého života. Proud prožitků nad dovnitř se pohybujícími záběry tak tvoří jedinou trvalou skutečnost, pohled a film jsou jediným nerozdělným aktem, v němž se nic neděje, jenom život uplývá. Nehnutostí vzniká abstraktní obraz mohutného moře jako izolovaného tělesa. Nekonečný pohyb viditelného světa je účelem filmu, účelem vnitřním, k němuž směřuje pomíjející pohled toho, kdo se dívá a ví, že všechno se mění, všechno zaniká, jen celek zůstává. Režisér věnoval film Jasudžiro Ozuovi. Explicitně se tak přiznává ke svému filmovému vzoru, jehož vliv byl ve skryté podobě přítomen už v jeho dřívějších hraných dílech. Vyznění dokumentu Pět je v lecčems podobné s Kiarostamího filmem Vítr nás odvane (1999).