Lars von Trier nezapřel potřebu definovat omezení, když se sardonickým potěšením navrhl svému krajanovi Jørgenu Lethovi experiment, v němž by se musel držet stanovených pravidel. Východiskem se stal Dokonalý člověk, Lethův krátký film z roku 1967. „Natoč ten samý film ještě jednou, ale na Kubě, s maximálně dvanácti obrazovými poli v jednom záběru,“ řekl Trier, „tentokrát s odpověďmi místo otázek.“ Trier s machiavelistickou rozkoší ztrpčuje druhému filmaři život, avšak souboj obou tvůrců přináší fascinující podívanou. Jejich rozhovory jsou střídány černobílými scénami původního Dokonalého člověka společně s jeho novými verzemi, natočenými již podle konkrétních zadání. Kromě intelektuálního boje o moc mezi dvěma režiséry je snímek výjimečným diskurzem o pravidlech filmařiny. Je ale také odvetou žáka učiteli, dokumentární variantou klasické otcovraždy. (txt: Petr Kubica)