Plně do svých rukou se britskému režisérovi Alanu Parkerovi podařilo dostat filmový přepis velkolepého hudebního dvojalba The Wall až takřka na konci natáčení. Na chaoticky halucinogenních obrazech filmu se podepsaly denní hádky a nervní výstupy mezi Parkerem a Rogerem Watersem, vůdčích duchem Pink Floyd. Oba dva se tímto projektem navždy rozkmotřili, baskytarista rezignoval a Parker dotočil a sestříhal film po svém. Nejlépe prodávané dvojalbum desetiletí The Wall (1979) bylo Watersovým dítětem, který jej vytvořil z vlastních trudných zážitků z dětství, z neustálých stavů deprese a mučivé izolace. Celý film je vlastně pásmem jitřivých vzpomínek hudebníka zavřeného v hotelovém pokoji, ke konci pak přecházející do surové vidiny. Parker našel realizační klíč v rozstříštěně působícím obrazovém ataku, který kdysi výstižně okomentoval jako „náraz rozjetého vlaku“. The Wall se u nás v 80. letech stala na pirátských VHS kopiích šlágrem vyvolených večírků. Snímek obsahuje dnes již památné animované scény pochodu rudých kladívek či groteskního zobrazení školského systému jako mlýnku na maso.