Projekt Grindhouse vymyslela spřízněná dvojice známých režisérů Quentina Tarantina a Roberta Rodrigueze. Původní dvojprogram o délce 170 minut se ale nezamlouval producentům, kteří tak projekt rozdělili do dvou samostatných filmů – Planeta teror a Auto zabiják. Takto jednotlivě jsou snímky uváděny mimo USA a v plných verzích; americkým divákům je servírován tříhodinový dvojprogram, zbavený některých obzvláště nechutných scén. Projekt obou režisérů má být filmovou poctou „kinům se špatnou pověstí“ (grindhouse), kde se v 70. letech promítala laciná a ultranásilná béčka. Zatímco Quentin Tarantino pojal svůj příspěvek Auto zabiják jako artistní režisérské cvičení, Rodriguez zvolil přímočařejší akční podání – Planeta teror je krvavá zombie vyvražďovačka. Sofistikovaná hra s vyvoláváním ducha béčkové grindhousové produkce se proplétá celým dílem; hned na úvod je zařazen rozkošný trailer na smyšlený snímek Mačeta, kopírující barevné ladění i prudké transfokace kamery z podobných filmů „ze sedmdesátých“. Stejně jako Tarantino, i Rodriguez pečlivě simuluje technické nedokonalosti filmových kopií z grindhousových kin, kde se po x-té hrály snímky z obehraných kopií (efekt „prší“ je ostatně důvěrně známý i českým filmovým klubistům ze starých kopií NFA). V polovině filmu se dokonce „přetrhne“ páska těsně před tím, kdy má dojít k očekávané sexuální scéně – následuje titulek „Chybí díl. Omlouváme se. Správa kina.“ Příběhu snímku vévodí černohumorná nadsázka a režisérova škodolibost v likvidaci hlavních postav. Kdokoli se v Planetě teror objeví a nehraje vedlejší roli, nevydrží do konce filmu – přežije pouze sličná go-go tanečnice Cherry, i když s kulometem místo amputované pravé nohy. Kromě kastrace, hnisajících vředů, trhání masa, poletujících varlat a sekání hlav vrtulníkem je pamětihodný především konec sekvence s Quentinem Tarantinem jako machistickým násilníkem (kterému nepěkně zmutuje pohlavní úd). Vážnou tvář také odhodila herecká megastar Bruce Willis – v roli poručíka Muldoona z něj na konci filmu vypadne, že v Afghánistánu zabil Usámu bin Ládina (a pak mu pukne hlava). Planeta Teror je rozhodně vzpruhou pro všechny, kteří jen kroutili hlavou nad několika posledními filmy Roberta Rodrigueze (infantilní série Spy Kids, nepovedené Tenkrát v Mexiku, nabubřelé Sin City) – v Planetě teror předvádí režisér nezapomenutelného Desperada (1995) přesně to, co mu sedí nejlépe. Díky možnosti pracovat s hollywoodskými filmovými experty pak již po několikáté posouvá řemeslnou laťku maskérských efektů. Před jedenácti lety udivily maskérské dovednosti v Rodriguezově hororu Od soumraku do úsvitu (1996), sugestivní byly pak trikové sekvence v jeho následujícím filmu Fakulta (hlavně podoba závěrečného vetřelce). V tomto ohledu už Planeta teror není žádný „grindhouse“, ale naopak výstavní ukázka současných maskérských a vizuálních top efektů hollywoodské kinematografie.