Playtime je považováno za jeden z geniálních vizionářských milníků moderní kinematografie, za který v době vzniku zaplatil jeho autor finanční katastrofou (po krachu velkolepého projektu natočil Tati již jen labutí píseň Pan Hulot jede na výstavu). V téměř půl roku stavěném Tativille poblíž pařížského předměstí stvořil francouzský režisér svou vizi ultramoderního velkoměsta v americkém střihu. V místě plném neuvěřitelných technických novinek se báječně baví skupinka amerických turistek, zatímco staromódní pan Hulot (s nezbytným baloňákem, kloboukem a dýmkou) bojuje s nástrahami nové doby na každém kroku. Děj filmu je sledem volných epizod z jediného dne návštěvy pana Hulota v centru fiktivní francouzské metropole a zaujme brilantními postřehy režiséra, z nichž některé patrně nemohly být tehdy plně oceněny. Původní dvouapůlhodinovou verzi satirické filmové studie industrializované civilizace viděli jen premiéroví diváci v roce 1967. Posléze byl Tati nucen sestříhat Playtime až na 93 minut; současná kopie restaurovaná z poškozeného 70mm negativu filmu má dvě hodiny.