Soukromé tajemství, které trápilo Françoise Ozona od dětství, se nakonec zhmotnilo v jeho nejvážnějším filmu. Z dovolené v jihofrancouzské přímořské oblasti Landes se svými rodiči si desetiletý François odvezl nerozřešenou záhadu zmizení muže, jenž si jednoho dne šel zaplavat a už se nevrátil. Úvod filmu představuje stejnou situaci, vše další je autonomním výletem do psychiky ženy Marie – ta se odmítne smířit s podivným zmizením svého muže Jeana. Rámování kamery často v záběru počítá i s prostorem pro chybějícího partnera (Marie k snídani podává čajový servis pro dva, scéna uléhání do manželské postele atd.), v hrdinčiných vizích se spolu dvojice dál normálně baví. François Ozon je mistrem atmosféry nejistoty, vykresluje boční linie příběhu, jen aby je za chvíli trestuhodně opustil. Ve filmografii režiséra, známého svou rozpustilou mystifikační hrou a nekorektním vtipem, má snímek Pod pískem zvláštní postavení. Jistě také kvůli nepřítomnosti vtipu, umné režii kryjící se s požadavky na žánr čistého psychologického dramatu a odkazy ke kanonickému Dreyerovu dílu Slovo (1955).