Jako jednatřicetiletý natočil italský režisér Bernardo Bertolucci svůj syrový příběh dvou milenců z francouzské metropole, který se záhy stal „šokantním“ dílem pro své otevřeně sexuální kvality. Za zvednutým ukazováčkem se ale spíše tajil vztek nad otevřeně anarchistickou kvalitou – Poslední tango v Paříži záměrně bořilo, překračovalo, vysmívalo se. Zároveň také nahlédlo zobrazovanou možnost života mimo společenský rámec jako nemožnou, odsouzenou k tragédii. Role zhýralého muže Paula se slabostí pro anální styk byla příliš velkým soustem jak pro Alaina Delona tak Jeana-Paula Belmonda; po odmítnutí ze strany obou hvězd nakonec do projektu vstoupil americký herec Marlon Brando. Až jeho účast učinila Poslední tango tak neodolatelně cynickým dílem, role Paula byla zástupným symbolem za jednu celou generaci. Autobiografický obtisk tehdejšího citového rozpoložení „pokořeného rebelství“ okomentoval sám Brando slovy: „Všichni muži mé doby, poté, co dosáhnou mého věku, pokud to nejsou obyčejní pitomci, musí uvnitř cítit určitou prázdnotu, úzkost a pocit zbytečnosti.“ Marlon Brando zemřel 1. července 2004.