Milovníci výlučných filmových zážitků a hledači originálních děl by měli v případě Pravidelných milenců zpozornět. Nezařaditelný francouzský režisér Philippe Garrel natočil velmi zvláštní film, který je v mnohém jeho odpovědí na Bertolucciho romantické účtování s názvem Snílci (2003). I Garrel se věnuje revolučním událostem v Paříži v roce 1968. Ve tříhodinovém černobílém filmu ale nejprve nechá své hrdiny idealizovat, aby je v druhé půli drtil uplývajícím časem, vyčpělými ideologickými frázemi a všeobecnou deziluzí. Hlavního hrdinu hraje režisérův syn Louis Garrel, který ztvárnil jednu ze tří hlavních rolí v Bertolucciho Snílcích – ve filmu se navíc objeví i přímá narážka na Garrelova známějšího režisérského souputníka. Formální podoba Pravidelných milenců je ostrým kontrastem k běžnému standardu hraných filmů; režisér vyznává styl cinéma vérité, nechává děj plynout v dlouhých statických záběrech či pomalých jízdách. Ideálního spolupracovníka našel Garrel pro svůj výjimečný snímek ve Williamu Lubtchanském, jehož černobílá kamera dává dílu jeho svéráznou atmosféru a tvar.