Dílo jednoho z trojice mistrů japonské kinematografie (spolu s ním si toto exkluzivní označení mohou nárokovat ještě Akira Kurosawa a Kenji Mizoguchi) představuje dobrou ukázku specifického stylu svého tvůrce. Příběh z Tokia vystihuje základní téma Ozuovy tvorby, jímž je postižení mezigeneračních a rodinných vztahů. V minimalistickém příběhu se dva staří lidé vydávají ze vzdálené provincie do Tokia na návštěvu svých dospělých dětí. Setkávají se sice s povinnou úctou syna Koičiho a dcery Šige, za níž ale cítí jisté odcizení. Dominantou filmu je civilní ztvárnění nenápadných, všednodenních situací. Děj plyne pozvolna bez zjevných kulminačních bodů. Tvůrce nehodnotí jednání postav, jen předkládá divákovi svá pozorování. Výrazná a pro Ozua typická je pozice kamery, která snímá dění na scéně v mírném podhledu (z pozice člověka sedícího na rohoži tatami), s působivou hudbou a s autentickým hereckým projevem. Příběh z Tokia je dodnes považován za jedno z vrcholných děl japonské kinematografie.