Pro svůj zatím poslední film adaptoval režisér Petr Zelenka vlastní divadelní hru Příběhy obyčejného šílenství. Ta se již čtvrtým rokem hraje s velkým úspěchem v pražském Dejvickém divadle (všechna tři únorová představení byla již v lednu vyprodána). Stejně jako v Knoflíkářích (1997), i v novém filmu projevuje Zelenka empatii k mírně vyšinutým lidským typům – ale zatímco Knoflíkaři tím měli ještě bavit, je v režisérově novince silně cítit smutek a samota, kterou tato vyšinutost v životě přináší. Navzdory rozšířenému přesvědčení o komediálním žánru, nejsou Příběhy obyčejného šílenství žádnou komedií. Příběh suspendovaného leteckého navigátora Petra (Ivan Trojan) je sledem civilních výjevů, jejichž inscenační vtip jen nechává vyniknout absurdnosti života. Melancholii filmu dotváří i „suchá“ Zelenkova režie, (ne)záměrně odkrývající nevábný rozměr odcizeného životního prostoru velkoměsta. O tomto svém filmovém handicapu mluví sám tvůrce-divadelník s velkou otevřeností: „Nejsem moc vizuálně zaměřený člověk, při natáčení jsem vždycky nešťastný, jak mám scénu zabírat…“.