Upřímně lze závidět všem neposkvrněným divákům, kteří Hitchcockův snad nejslavnější film ještě neviděli a první hororové setkání zakusí přímo v kinosále. Psycho (1960) je totiž opravdu „bezchybná výrobní linka na emoce, dokonalý fyziologický stroj hrůzy“ (J. Kolář). A diváci se pak k němu opakovaně vrací s masochistickým odhodláním nechat se znovu „žánrově“ vyděsit. Jednotlivé sekvence a postupy filmu byly již tisíckrát rozebrány a jsou zdrojem mnoha filmových prací. Za všechny jmenujme scénu ve sprše; ať již kvůli střihové skladbě, pichlavé partituře Bernarda Hermanna či revolučnímu scenáristickému „hříchu“ nechat zabít hlavní hrdinku ve třicáté minutě filmu. Kromě řemeslné virtuozity (a samozřejmě skvělé pointy) příběhu schizofrenního Normana Batese má snímek také tíživě depresivní účinky na lidskou psychiku, školním systémem navyklou přiklánět se k optimistické verzi života. Psycho naopak tuto víru znejisťuje, připravuje diváky o klidný spánek a lidský život představuje jako dočasnou náhodu, nezávislou na naší vůli.