Po mnoha krátkých filmech a čtyřech celovečerních dokumentech rozsvěcí kanadský dokumentarista a performer Mike Hoolboom znovu sám sebe, své odpovědi i tázání ve svém posledním filmu Public Lighting. Jeho tvorba je jako nepřetržitá, téměř hypnotická meditace, v níž proudí obrazy, pocity, minulost, budoucnost, slova i ticho. Hoolboom našel optimální kinematografický styl, jímž dokáže najít ve věcech a lidech tvar. Styl asociativního bezčasého vrstvení či víření (kde v sobě žijí všechny časové roviny obrazů “vyjmutých” ze starých filmových záběrů, z klasických filmů, z domácího videa i nově natočených záběrů) vytváří snově bolestivou koláž. V Public Lighting chce tvůrce ukázat šest odlišných lidských charakteristik, jež jsou univerzální a na které lze rozdělit všechny lidi. Rozdělení, které umožní uvidět skutečnost; které umožní vidět světlo vyzařující na veřejnost. (text: Jindřiška Bláhová)

• Hoolboomův snímek je téměř beze slov – některé anglicky mluvené pasáže ponecháváme bez opory v anglických titulcích, jejich pochopení je totiž zcela intuitivní, stejně jako celý film.