Nejstylotvornější film 90. let. Tarantinova dvouapůlhodinová hra s citacemi jeho oblíbených filmů a televizních seriálů inspirovala neskutečnou řadu (více či méně trapných) plagiátů. Do formálně precizně připravené struktury filmu vložil Tarantino drzé karikatury postav, které svůj vtip řídí logikou soap oper. Děj filmu hýří samoúčelnými odbočkami, promluvy (povětšinou gangsterských) postav těží z kontrastu jejich machistické vizáže a zcela všedních banálních témat rozhovorů. Těžkou ranou do pravověrných srdcí fanouškům uměleckého filmu byla Zlatá Palma udělená snímku na festivalu v Cannes – když dílo přitom cokoli „opravdu uměleckého“ překrucuje, zesměšňuje, obrací nakřivo a naopak. Pulp Fiction se dá vidět, kolikrát chcete. V kině navíc vždy překvapí originální verze, neboť všichni máme v krvi přece zažitý český dabing z ohraných videokazet. Nemluvě o rozkošném obsazení hlasu Václava Vydry k postavě obávaného černocha Marselluse: „Zavolám pár zfetovanejch negrů s kleštěma a letlampou pro pana domácího, aby si tady kluci trochu zablbli!“