Pro pochopení temného psychologického dramatu Pytláci (1975) je důležitá povědomost o atmosféře doby, ve které dílo vznikalo. Příběh pytláka Angela, jenž si do svého osamělého stavení přivede povolnou dívku Milagros, byl ve své době chápán jako útok na stávající establishment, jako alegorie o frankistickém Španělsku. V soumraku státního režimu nakonec vyhrála nad cenzurou síla hlasu odborného tisku a film tak byl též součástí ozdravného procesu společnosti v polovině sedmdesátých let. Filmový svět Pytláků připomíná princip tlakového hrnce; navenek klid, uvnitř bouře. Veškerá nenávist a vztek se nedotýká vnějšího světa, ale je vybíjen na zvířatech: hon na počest příjezdu guvernéra, ubití přivázané vlčice motykou, záměrné postřelení jelena… Stupňující se napětí nakonec nutně skončí závěrečným obrácením pušky proti nejbližšímu člověku. Postavu samolibého guvernéra si zahrál sám režisér Borau, jenž svůj film natočil vlastně bez jediného kladného hrdiny. Depresivní přímočarost obrazu španělského venkova z poloviny sedmdesátých let uvidíme naposled, filmu končí 31.12. promítací monopol.