Na dlouho připravovaném animovaném projektu Renesance začal francouzský režisér Christian Volckman pracovat již na konci devadesátých let. Mezitím se do kin dostala řada jiných animovaných projektů a comicsových adaptací, se kterými bude Renesance poměřována, protože vypadá „něco jako Sin City“. Výsledná podoba sedmiletého snažení týmu Christiana Volckmana ovšem působí velmi nezařaditelně. Ke comicsu má navíc tento film paradoxně blíže, než díla pyšnící se věrnou adaptací comicsových předloh. Pro filmy jako Sin City či 300: Bitva u Thermopyl byla použita triková metoda blue screenu, před kterým defilují skuteční herci a kulisy jsou dotvářeny digitálně (zvláště u filmu 300 bylo zklamáním, jak moc byl tento „tupý“ přechod poznat). Renesance naopak využívá metodu motion capture, kdy je akce sice předehrána živým hercem, ale pak je vytvořen kompletní animovaný 3D obraz. Pocitově má tak film velmi blízko k atmosféře comicsu a jeho fázování akce do jednotlivých obrazových políček. Výchozí dominantou příběhu Renesance byla učiněna francouzská metropole; režisér chtěl vytvořit „fantastický obraz Paříže, který by byl tak silný jako Los Angeles ve snímku Blade Runner.“ Christian Volckman, který několik let studoval ve Spojených státech, má skutečně velkou sympatii pro tradici americké kinematografie – nebýt občasné siluety Eiffelovky, snadno by se film dal zaměnit za animovanou verzi Minority report či zmíněného díla Ridleyho Scotta. Snímek, využívající námětu jedné z povídek amerického sci-fi literáta Philipa K. Dicka, recykluje většinu známých motivů futuristických děl. Filmová dystopie se odehrává v Paříži roku 2054 a animace dovolila tvůrcům dráždivě mixovat cyberpunkový svět s filmovým žánrem akčního thrilleru a klasickými postavami a pravidly noirových snímků. Nepůvodní zápletku není třeba hodnotit – v Renesanci měla od počátku zvítězit atmosféra nad příběhem. Film je sledem výtvarně dokonale propracovaných obrazů s důrazem na detail a zvláštní spojení čisté imaginace s realistickým prostředím. Nejen architekty musí nadchnout pulzující vize Paříže, kde se klasické stavby prolínají s ultramoderní architekturou a víceúrovňovou dopravní sítí. Ponuré atmosféře černobílého snímku vévodí expresionistická hra světla a stínu, v ultrakontrastní podobě použitá zejména na tvářích hrdinů. V čem se Renesance opravdu vyžívá, to jsou opakované odrazy ve sklech a monitorech, kde se prolínají jak tváře, tak někdy i různé simultánní akce příběhu. Ty jsou snímány z nejrůznějších pozic; od objektivního pohledu přes průmyslovou kameru, průhledy z protijedoucích aut až po neviditelné pronásledovatele či subjektivní pohled simulující pozici počítačového hráče. Samostatnou kapitolou jsou drobné obrazové libůstky jako například virtuální pouliční prostitutka či citace Hitchcockova filmu Cizinci ve vlaku (odraz vrahova obličeje v brýlích oběti). A temný obraz počítačového věku má v Renesanci dokonce i něco z chladné melancholie mistrovského kousku cyberpunkové animace Ghost in the Shell.