Sedmnáctého dubna 1975 převzali vládu v Kambodži definitivně Rudí Khmerové a odstartovali brutální genocidu, které postupně padlo za oběť na dva miliony lidí. Deset tisíc z nich našlo smrt v jednom z nejobávanějších koncentračních táborů 21 v Tuol Sleng. „Nezabili mě jen díky tomu, že se mé obrazy líbily velitelům tábora,“ říká jeden ze sedmi přeživších, který své otřesné vzpomínky oživuje pomocí barvy a štětce. Jeho realistické obrazy, fotografie a důkladně evidovaná „přiznání“ umučených vězňů jsou konfrontovány s názory bývalých dozorců a mučitelů. Ti ani dnes nejeví sebemenší známky lítosti nad spáchanými zločiny, které jsou schopni s mrazivou autentičností rekonstruovat, a tvrdošíjně opakují, že jen poslušně plnili rozkazy nadřízených. Jejich cynický postoj k spáchaným zvěrstvům na ženách a dětech napovídá, jak složité bude v Kambodži vyrovnání s krvavou minulostí.