Jedna z nejlepších filmových adaptací díla Bohumila Hrabala. Sběrné surovosti a svět Hrabalových próz; svět periferie – „smetiště dějin“; svět výrazně lokalizovaný a v kontrastu k nárokům tzv. velkého světa vzájemný a soudržný; svět kuriózní až fantaskní všednosti; svět zabydlený podivíny, pábiteli a vůbec nejpodivnějšími lidskými exponáty. Takto souhrnně a přibližně postižený svět se stal v první polovině šedesátých let pobídkou a výzvou pro režiséry nastupující české nové vlny, aby se pokusili o jeho filmový ekvivalent. Sběrné surovosti jsou jedním ze dvou středometrážních snímků, které se do společného souboru Perličky na dně (1965) nevešly. Film využívá postupy koláže, kterou zvýrazňují některé trikové postupy (zrychlená montáž ženských fotografických portrétů; animované přeskupování sošných kompozic, tvořených částmi rozřezaných soch), zvukové kombinace i sama dramaturgická skladba děje: překrývání několika akcí v jediném prostoru. Sám Hrabal údajně považoval Herzovu interpretaci svého textu za nejzdařilejší.