Aura filmu Sedmá pečeť (1957) od švédského režiséra Ingmara Bergmana k sobě přitahuje vznešená spojení jako magnet: nesmrtelná legenda, kinematografická klasika, fascinating piece of cinema… Podobně jako jiná vynikající díla autorských režisérů, vzešel původně i námět Sedmé pečeti z „obyčejných“ privátních vzpomínek svého autora. Jako dítě doprovázel Bergman na cestách svého otce, který chodíval kázat do venkovských kostelů v okolí Stockholmu. Samotnému kázání nevěnoval malý chlapec pozornost a dlouhé chvíle pozoroval lidové malby a skulptury v kostelech. Vytvářel si z nich vlastní fantazie a příběhy, které později jako režisér použil do svého filmu. Tímto způsobem vznikly „slavné a nesmrtelné“ obrazy Sedmé pečeti – pochod nebožtíků po horizontu krajiny, Smrt hrající v lese šachovou partii s rytířem, scéna podřezávání stromu… Alegorický příběh je zasazen do středověkého Švédska stiženého morovou ranou, ale má jasně nadčasové téma: věčné hledání člověka a jeho jistota smrti. V době vzniku filmu silně působil strach z možné atomové války, což se rovněž promítlo do jeho vyznění.