Sedmikrásky jsou druhým celovečerním filmem režisérky Věry Chytilové. Vypráví o životě – nebo snad lépe o způsobu života – dvou anonymních dívek, příznačně nazvaných Marie I a Marie II, zakletých, podle slov autorky, do „bludného kruhu pseudovztahů a pseudohodnot, což nutně vede k prázdnotě životních forem, k pózování, ať už ve zkaženosti nebo ve štěstí.“ Rozhodně nelze tvrdit, že obě navenek tak veselé, ale ve skutečnosti smutné dívky a tragické hrdinky tohoto filmu jsou typickými zástupci mladé generace. To ale také nebylo autorčiným úmyslem. Naopak, právě absolutní zkresleností těchto postav, koncentrací nesmírného množství relativně negativních prvků na plochu velmi malou, se Chytilová pokusila o kritiku životního stylu, jehož jednotlivé prvky, opět podle jejího vyjádření, nese ve větší či menší míře každý z nás i ve svém typizovaném a spořádaném životě. V tomto smyslu lze přijmout autorčinu charakteristiku filmu jako „groteskního filosofického dokumentu“. Jde také o jeden z formálně nejvýbojnějších filmů 60. let, dílo uchvacující silou svého stylu a výtvarného pojetí, které je svěží i po všech těch letech, která uplynula od jeho natočení.