Hollywoodští scenáristé by to nevymysleli lépe – tragicky dojímavý příběh třiačtyřicetiletého redaktora magazínu Elle, jenž, upnut na lůžko, diktuje jediným pohyblivým orgánem (levé oko) své paměti. Jean-Dominique Bauby zemřel dva dny po vydání své knihy v březnu 1997. Nový snímek amerického režiséra Juliana Schnabela mohl být krásným sladkobolným filmem, jímž také trochu je, ale v elegantním stylu, s intimní francouzštinou a výtvarným citem pro zvláštní krásu obrazů všedního dne. Schnabel již dopředu pojistil svou režijní výhru, když angažoval kameramana Janusze Kaminského. Polský mistr obrazu, který před deseti lety napsal kameramanský zákon na zobrazování válečné bojové akce (Zachraňte vojína Ryana), dodal filmu Skafandr a motýl neopakovatelnou atmosféru těkavé a velmi osobní meditace. Téměř dvě třetiny snímku přebírají diváci optiku Jeana-Dominiqua, kdy Kaminski skvěle sugeruje tíživou atmosféru totální paralýzy těla. V tomto je film stoprocentní ukázkou současné kameramanské špičky, která dává vybraným projektům punc uměleckých děl. Obrazovým leitmotivem je nezměrná imaginace hlavního hrdiny, uvězněná ve „skafandru“ nehybného těla – Schnabel se opakovaně věnuje mučivé touze bývalého milovníka žen. Režisér má výjimečný cit pro herce a do role ošetřovatelky Henrietty vybral „známou neznámou“ královnu ženských vedlejších rolí, Marii-Josée Crozeovou. Především ta dává snímku rafinovaný odér tlumené smyslnosti. Schnabelův „módní“ film má jasně humanistický náboj; schéma hollywoodského dramatu na motivy skutečné události ale režisér naplňuje s invenční obrazovou bravurou a netuctovým erotickým nábojem. Jiní kritici ve Schnabelově díle zase identifikovali „Kýč v Elle–dur“, jak zní vtipný nadpis recenze Dominiky Prejdové.