Svůj celovečerní debut Škyt, ověnčen řadou festivalových cen, zamýšlel osmadvacetiletý maďarský tvůrce jako vědomou opozici k filmům s důrazem na text. Minimum dialogů (žádný z nich před kamerou) přepouští hlavní roli obrazu, za což byl Škyt chválen jako důležité upomenutí na počátky kinematografie. Distribuční slogan filmu (“Mikrokosmos říznutý Twin Peaks – po maďarsku!”) lakonicky přeložil pro kinodiváka uplynulé dekády natáčecí postup makrodetailů přírody s černohumornou poetikou absurdních výjevů z malé komunity. Vysledovaná narativní linie díla (pozvolné vraždy zdejších mužů pomocí jedu staré kořenářky) není podstatná, film je dle autorových slov především hrou s filmovými pojmy. Žánrové přechody z přírodopisného dokumentu přes hraný snímek po surrealistickou esej jsou paralelně sledovány změnami jednotlivých perspektiv (mikrokosmos v trávě/život ve vesnici/letecký pohled na mikrokosmos vesnice). Základní rytmus díla udává škytající děda; z různých zvuků se postupně vytvoří “filmově-zvuková symfonie”, ze sledu idylických obrazů pak tajemná tragédie.