Dvojice sarajevských filmařů zkoumá efektivitu práce Haagského tribunálu a ve dvou bosenských komunitách zjišťuje, jak se zdejší lidé vyrovnávají s prožitým válečným utrpením. V roce 1992 se začal svět pomalu dozvídat o existenci koncentračních táborů, masových popravách, případech znásilňování a o etnickém vyvražďování v Bosně. Pětadvacátého května 1993 přijala Rada bezpečnosti OSN Rezoluci 827 o založení Mezinárodního soudního tribunálu pro bývalou Jugoslávii se sídlem v Haagu, známého od té doby jako Haagský tribunál. Jeho posláním bylo přinést spravedlnost obětem válečných zločinů a dostat před soud jejich viníky. Po jedenácti letech práce dosáhly náklady Haagského tribunálu 830 milionů dolarů, přičemž byla obviněna nebo již odsouzena necelá stovka lidí. Na území bývalé Jugoslávie však existují záznamy o zhruba 7500 válečných zločincích. Dvojice dokumentaristů ze Sarajeva se vydává do Haagu a zároveň do dvou bosenských komunit v Prijedoru a Konjicu, kde zjišťuje, jak se zdejší lidé vyrovnávají s válečným utrpením a jak jsou spokojeni s prací soudu. Podařilo se Haagskému tribunálu splnit cíl, kvůli kterému byl založen, nebo je jen nákladným experimentem vzniklým na nátlak veřejnosti a médií?