Na konci sedmdesátých let natočil turecký režisér Zeki Ökten film Stádo podle přesných instrukcí skutečného autora Yilmaze Güneye, jenž byl v té době ve vězení. Film získal v roce 1979 Zlatého leoparda v Locarnu a svobodný filmový svět ocenil partyzánské snažení odbojného režiséra ještě jednou – v roce 1982 byl Zlatou palmou v Cannes vyznamenán snímek Cesta, natočený za stejných podmínek. O dvě léta později Güney zemřel, aktuální politický podtext snímků postupně vyprchal, zůstaly ovšem stále jitřivé emoce baladického příběhu Stáda. Pouť rodiny kurdských pastevců se svým stádem ovcí do Ankary je bezútěšným sledem jak ústrků od okolního světa, tak tragické generační rozepře, živené zakletým kruhem krevní msty a nenávisti mezi dvěma kočovnými rody. Obrovská sociální propast je (v závěru filmu po příjezdu pastevců do města) zprostředkována s až hmatatelnou sugestivností, naznačující bezvýchodnost jakékoli snahy po změně. Uniknout není kam; odhodlání syna konečně se vzepřít svému despotickému otci způsobí nešťastnou tragédii a dokonává tak očistnou lázeň tísnivého diváckého setkání s filmem Stádo.