Snímek, dosti nešikovně dávaný do přímé opozice k velkolepému příspěvku o kořenech balkánské tragiky s názvem Underground (1995), je inscenačně dokonale zvládnutým přepisem divadelní hry Dejana Dukovského. Udivuje přesným vedením a odstíněním desítek epizodních postav, z jejichž částečně propletených příběhů v jedné bělehradské noci utvořil režisér mrazivé mikroklima. V době vzniku díla toužil Goran Paskaljević promluvit na téma otupující mezinárodní blokády své země, která byla hořkým soustem pro srbskou duši. Jeho snímek je umělecky zpracovaným záznamem nervózní paranoie srbského hlavního města, jehož obyvatelé byli v kolektivním obraze západních médií svorně vykreslováni černou tuší. Paskaljevićův životní film lze přirovnat k mistrovským dílům literární metody špičky ledovce. Ač vidíme jen kousek, jasně cítíme celý podrost, ze kterého pramení “nesnesitelně lehký” přerod ze zdánlivě klidného bezčasí do výtrysků brutálního násilí. Kamera hraného filmu v tomto případě zachytila asi více, než ta zpravodajská