Hlasitá ironie, ostrý sarkasmus a cirkusově vyhlížející kousky jsou jedněmi z mála účinných zbraní, které ještě zůstaly filmovému dokumentu, označovanému přívlastkem aktivistický. Pomyslný práh, kam až lze při vybírání terče zajít, vyzkoušel americký režisér Michael Moore se svým dílem Fahrenheit 9/11 (2004). Právě Moorovi vděčí filmový dokument za širší legitimizaci postupů, které přejímají zrychlenou vizuální rytmiku současných médií – a obracejí směr jejich účinku. Do obrazově zploštělých forem (rychle stříhané rozhovory, přehledné grafy, animované vsuvky…), ve kterých se vyžívají mocné zpravodajské nástroje politické kastrace široké veřejnosti, je dán podvratný význam s politicky velmi nekorektními přesahy. Existuje na tisíc nejrůznějších pamfletů a ironických zpodobnění McDonald´s – firmy snad nejvíce zosobňující nenasytnost globalizace „po americku". Ještě nikdo ale této proslulé značce neuštědřil tak ostrý direkt s tak celosvětových dosahem jako Morgan Spurlock svým filmovým dokumentem Super Size Me (2004), uvedeným ve více než třiceti zemích. (Snímek nyní přichází i do české distribuce; v Artu jsme ho již hráli před rokem a půl jako zahajovací film ozvěn jihlavského festivalu.) Režisér si na začátku experimentu dal jasná pravidla: po dobu jednoho měsíce se třikrát denně stravovat u McDonald´s, okusit vše z jejich menu a v případě nabídnuté „super size“ porce nesmět odmítnout. Že byl Spurlock po měsíční mcdonaldové dietě málem hospitalizován, přibral 12 kilo a rychlosmažená kanonáda ho připravila o veselou mysl i erekci, asi nebude žádným překvapením. Super Size Me není takto primitivní gastronomickou tautologií (nejezte nezdravé jídlo plné tuků a cukru, protože je opravdu nezdravé). Podobně jako Fahrenheit 9/11 není film o Georgi W. Bushovi, ale o lživé propagandě Bílého domu, mocných tlacích amerických průmyslníků a šedých eminencích v pozadí, není Super Size Me film o McDonald´s, ale o tvrdé lobby potravinářských firem, podprahových obchodních strategiích fast foodových řetězců a společensky kontraproduktivní reklamní politice. Filmová koláž Super Size Me se obrací proti vulgárně chápané svobodě jako životnímu obzoru, který začíná a končí na mém osobním rozhodnutí. Spurlock si dává záležet na budování kontextu; jeho film přesvědčivě ukazuje konkrétní důsledky vyčichlé (ale stále vzývané) ideje ekonomického liberalismu. Asi bude něco špatně v zemi, kde v roce 2001 utratila soukromá firma McDonald 1,4 miliardy dolarů za reklamu a náklady americké státní kasy na léčbu cukrovky tvořily o rok později 92 miliard $… Morgan Spurlock svým vtipně zrežírovaným dílem nepřímo donutil k protiakci největší fast foodový kolos USA (nově zavedené salátové menu, zrušení porce „super size“…). Když vás po natočení hodinu a půl trvajícího dokumentárního filmu může marketingové ředitelství McDonald´s vzít vážně, tak ještě nebude tak úplně zle. Někdy zkrátka není nad dobře mířený plivanec mezi oči. (Text je zkrácenou verzí článku z 44. čísla časopisu Cinepur. ) www.supersizeme.com