Projekt 100 se letos opravdu vytáhnul; jeho perlou je nezařaditelná mystická zpověď chilského režiséra Alejandra Jodorowského, kterou pasuje na jednu z hlavních distribučních událostí roku. Snímek Svatá hora (1973) pomohl jeho režisérovi dokončit John Lennon – ale nikdo se to neměl dozvědět. Tak zněla dohoda mezi slavným hudebníkem (a velkým režisérovým fanouškem) a Jodorowským, který Lennonovu finanční pomoc odtajnil až na konci devadesátých let. Filmař, který dle svých slov vždy chtěl „dělat nezávislé filmy s rozpočtem velkofilmů“, natočil od konce 60. let šest celovečerních snímků a Svatá hora je považována za Jodorowského nejkomplexnější dílo. Zároveň bude pro mnoho diváků nejnáročnějším kouskem – režisérovy magické vize přenesené na plátno nesnesou srovnání téměř s ničím a ne nadarmo píše David Čeněk v katalogu přehlídky, že „snímek nelze pochopit během jedné projekce“. Pokud evropského diváka napadne nějaká příbuznost, bude to asi italský provokatér Pasolini; také Jodorowsky s chutí a velmi sarkasticky kope do katolické církve. Film nemá žádný silný příběh, spojujícím článkem je pouze „biblické“ putování mladého muže, kterého mistr alchymie zasvětí do života vládců sedmi planet sluneční soustavy. „Vážný“ astrální a mystický symbolismus snímku ale Jodorowsky co chvíli shazuje drsnými groteskními výjevy, které prozrazují jeho odpor k moderní civilizaci. Svatá hora rozhodně nepotěší zastánce dobrého vkusu a tradiční morálky, v některých výjevech máme co do činění až s halucinogenním tripem. Dílo Alejandra Jodorowského se stalo kultem již v sedmdesátých letech a letošní premiéra Svaté hory jistě přispěje k oživení tohoto zájmu – film na první pohled vychází vstříc lačným „hledačům absolutna“, obestírá ho aura posvátného iniciačního díla, obsahuje šokující scény a na slovo „mystika“ slyší snad každý senzitivnější student. Nekompromisní modelová skladba obrazů a režisérova umanutost ale rozvolňuje pozornost při sledování a film vyžaduje velmi silnou spoluúčast diváka; jinak se ve snímku zcela ztratí. Čím Svatá hora fascinuje především, je uchvacující preciznost obrazů, které jsou od prvního do posledního záběru přesně komponovány jako malířská plátna. Leckdy se i děj schválně zastaví a herci spočinou v póze připomínající slavná díla malířských mistrů. Vizuální perfekcionismus ocení diváci zejména díky restaurovaným barvám a zvuku na nové kopii, která byla poprvé představena v roce 2006 na canneském festivalu.