Poslední film z Kaurismäkiho „finské“ trilogie o životních ztroskotancích je strohým dramatem o nočním hlídači Koistinenovi. Ten je opět dalším z režisérových prototypů mlčenlivých hrdinů, kteří beze stopy lítosti snáší nepřízeň osudu. Oddramatizovaný způsob vedení herců připomíná Bressonovy „modely“ a finský tvůrce používá poetiku a filmový styl kinematografie 50. a 60. let. Diváci jsou u Kaurismäkiho zvyklí na melancholická dramata (s jiskrou naděje v závěru), ale Světla v soumraku jsou asi nejsmutnějším režisérovým dílem.