Snímek Synův pokoj z italsko-francouzské koprodukce znamenal pro italského režiséra Nanni Morettiho životní úspěch, který s jeho tvorbou seznámil evropské publikum. Moretti tvoří již od počátku sedmdesátých let a ve své vlasti dosáhl velké obliby a přezdívky „evropský Woody Allen“. Jeho politicky a sociálně laděné satiry měly vždy jasný cíl a Morettiho levičáctví z nich kouká na každém kroku. Směsice romantiky, melodramatu a vypointovaných scének zase mířila na diváka – chcete-li říkat pravdu a být pochopeni, musíte tak činit srozumitelně. Synův pokoj je však jiný. Jako by byla komediální škatulka Morettimu úzká, napsal, zrežíroval a zahrál si tragický, komorně laděný, psychologický snímek. Brilantní slovní komice se však nevyhnul a to je dobře. Tvoří důležitý kontrast k emociálně vypjatým scénám. Příběh psychiatra, který ztratí syna a jeho svět se začne hroutit, oslovil nejen italské diváky a kritiky, ale také porotu na MFF Cannes. Ta mu udělila v roce 2001 hlavní cenu – Zlatou palmu.