„Začalo jaro. Ve vzduchu byla cítit píča,“ zahájil překládání tohoto filmu tlumočník Petr Pujman na zimní filmové škole před dvaceti lety. A pak jako by se zarazil nad tím, co vlastně říká, hned upozornil: „Ale to já neříkám za sebe, to tam opravdu je.“ Dánští tvůrci stejnojmennou předlohu Henriho Millera poněkud upravili. Především příběh zasadili do své přítomnosti, jakoby chtěli sdělit, že se vlastně může odehrávat kdykoli. Zdůraznili poněkud nihilistické postoje svých vrstevníků – pokud nesouloží, mají hlad a shánějí jídlo. S jistou nadsázkou lze tvrdit, že film o ničem jiném nepojednává. Na rozdíl od pozdějšího Chabrolova zpracování (1990), které se vyžívalo v úhledném oživování 30. let, si v této adaptaci všimneme zdrsnělého, dokumentaristicky laděného přístupu, zvláště ve snímání nočních pařížských scenérií. Režisér dokonce využívá prvků brechtovského zcizování – vkládá titulky a mezititulky komentující rozpoložení či přání postav, písně glosují probíhající události, dokonce se mihne i montáž statických fotografií. Bohužel ironizující náhled se tvůrcům nepodařilo udržet až do konce filmu. Postupně sílí monotónnost vyprávění, které spoléhá jen na pasivní opakování sexuálních scéna završených skupinovým souložením. Film balancuje na tenkém ostří mezi uměleckým filmem a pornografií. Pornografická forma snímání dějových sekvencí je však zcela věrnou adaptací naprosto otevřeného obsahu Millerovy předlohy. Film stejně jako kniha popisuje vnitřní prožívání postav, avšak umělecká hodnota děje je ve filmu podpořena také černobílým materiálem a originálními výrazovými prostředky již zmíněných sekvencí statických fotografií a titulků s myšlenkami postav, vkládanými přímo do filmového obrazu. Film se natáčel současně s jinou adaptací Henriho Millera, Obratníkem Raka (1970). Oba filmy se odehrávají a také se natáčely v Paříži, často ve stejný čas a jen kousek od sebe, a sám Miller se částečně natáčení obou filmů účastnil.