Na podzim roku 1969 natáčel Luis Buñuel svůj poslední film ve Španělsku. Jako námět si vybral stejnojmenný román Benita P. Galdóse, k literárním předlohám měl ale kritický vztah. Románový svět musel režisér vždy zproblematizovat, zpřísnit a temně sevřít – prostoupit děj sarkasmem a ironií, upřít postavám veškerou transcendentální naději. Děj příběhu umístil Buñuel do Toleda, které již od svých studentských návštěv považoval za „nejtypičtější španělské město“. Ve filmu má však tristní a nevábnou podobu – úzké toledské uličky s mokvající dlažbou jsou ztraceny v husté zástavbě, podzimní klima zahaluje pusté exteriéry chladnými, šedivými barvami. Svět se zde prostírá (podobně jako v Buñuelově dramatu Viridiana) jako mrazivá past, nastražená nevypočitatelnému charakteru ústřední postavy. Nepostradatelná úloha vyslance světa, pokušitele a svůdníka tu náleží zchudlému, osaměle žijícímu donu Lopemu. Ten se ujme mladistvé Tristany, osiřelé příbuzné, přestěhuje ji do svého bytu a po čase si z ní učiní pokornou milenku. (txt: sborník III. Semináře archivního filmu – Luis Buñuel)