Podobně jako americký všeuměl Steven Soderbergh, patří britský režisér Michael Winterbottom k současným progresivním režisérům, kteří si podmaňují jednotlivé žánry podle svého gusta. Do obecnějšího povědomí vstoupil Winterbottom válečným dramatem Vítejte v Sarajevu (1997), ale českým divákům je znám především díky sugestivnímu hudebnímu dokumentu Nonstop párty (2002). Pro české distributory je trapnou vizitkou fakt, že se do našich kin nedostala jak jeho geniální futuristická love story Code 46 (2003), tak sexuálně provokativní experiment 9 Songs (2004). Na vyostřeně politickou strunu zahrál Winterbottom ve sporném paradokumentu The Road to Guantanamo (2006), který lze z distributorských hlav zabořených do písku také těžce zaregistrovat. Vrcholem ignorance je pak situace, kdy svérázný přepis „nezfilmovatelného“ románu od známého a uznávaného režiséra musí u nás (v jediné kopii) distribuovat Národní filmový archiv. Tristram Shandy (2005) je Winterbottomův originální příspěvek světové kinematografii, jak lze také udělat film o filmu a ještě (se) přitom skvěle bavit. Výchozí předlohou se stal komplikovaný román Laurence Sternea (1713–1768) s názvem Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho. Ten je několikavrstvým textem ve stylu „románu o psaní“ a používá postupy, které se více než o dvě století později začaly označovat jako postmoderní. Michael Winterbottom pojal svou adaptaci jako otevřený záznam nezdaru, jako reklamu na nemožnost natočit film podle Sterneova románu. Snímek, jenž se v originále jmenuje A Cock and Bull Story (něco jako „Příběh kokotin a bejkovin“), používá nejrůznější metody zcizovacích efektů. Herci vystupují jak v rolích svých románových postav, tak v rolích, kdy hrají sami sebe – Steve Coogan tak například hraje Tristrama, jeho otce i Steva Coogana. Film začíná rozhovorem dvou titulních postav v šatně o barvě zubů, kde je zesměšněna hvězdnost i (domnělá) ješitnost hlavního hrdiny, který ve (fiktivním) soukromí filmu působí jako slabošský sukničkář. Oba herci si pak obdobný výstup zopakují v nenapodobitelném epilogu z projekční místnosti (a s imitací Al Pacina). Ze samotného filmu natáčeného podle předlohy nespatříme téměř nic – většinu času zabírají přípravy štábu na jednotlivé scény či se o jednotlivých sekvencích pouze mluví (viz debata nad „ubohou“ bitevní scénou). Rozpravy hlavních aktérů se pak víceméně vždy stočí k problémům s realizací kostýmního dramatu a končí v (ne)přiznaném gestu, že takovou knihu nelze natočit. Pozornost diváka je pak neustále rozptylována dalšími a dalšími dějovými odbočkami, které sledují vztahy mezi jednotlivými pracovníky štábu. Tento použitý dramaturgický model připomene například slavný Truffautův snímek Americká noc (1973). Tristram Shandy je nový v tom, jak „vážné“ téma tvůrčích pochyb a boje s producenty představuje jako (postmoderní) hru. Nelze zobrazit realitu v celku, nelze zfilmovat román Laurence Sternea – a Michael Winterbottom o tom natočil třeskutě vtipný film.