Stěžejní snímek francouzské Nové vlny, natočil původně filmový kritik Jean-Luc Godard v roce 1960 jako svůj debut. Z krátké zprávy v černé kronice vznikl scénář, který do světa uvedl postavu Michela Poiccarda, elegána, hipstera, zločince, většinou málokdy vystupujícího z obláčku cigaretového kouře, který v síti pařížských ulic uniká policejním hlídkám a stýká se s americkou studentku Patricií. Godardův film byl v době svého uvedení revoluční v mnoha ohledech včetně na tehdejší dobu ultrarychlého střihu, natáčení v reálných prostředích, nezvyklý typ hlavního hrdiny a zejména téměř anarchistický způsob vyprávění příběhu, který s Poiccardovou postavou koresponduje. U konce s dechem bývá označován jako báseň o touze po volnosti a nespoutanosti, které není člověk schopen dosáhnout, zásahu mladých francouzských filmařů upjaté společnosti, revoluci v historii filmu. Na jeho úspěchu mají velký podíl představitelé hlavních rolí- do té doby málo známý Jean–Paul Belmondo a krásná Jean Seberg, i jejich oblečení, způsob života jejich postav a drobnosti jako gesta (Belmondovo přejíždění palcem po horním rtu nebo vyfukování kouře). Tehdejší mladé generaci připadaly cool. O téměř padesát let později jsou cool pořád a téměř fascinující se může zdát i to, že je po půl století z Godardova filmu stále cítit novátorství a protest.

Táňa Zabloudilová

Březnová premiéra debutu francouzského režiséra Jeana-Luca Godarda v roce 1960 může být klidně brána jako jeden z revolučních mezníků evropského filmu. U konce s dechem je považováno za manifest Nové vlny a na vzniku díla se podílela trojice autorů, která pak spolu s J. Rivettem a E. Rohmerem patřila do hvězdné pětky představitelů Nouvelle vague (Godard-Truffaut-Chabrol). Z příběhu pařížského floutka Michela, který po vraždě policisty prchá před spravedlností, přímo čiší filmařská radost z čisté formy. Godard mixuje různé žánry, pohrává si s odkazy na pop-ikony západní kultury, záměrně tříští příběh do jednotlivých fragmentů. Film s neodolatelným „amorální šarmem“ byl obecně především hozenou rukavicí a odvetou mladé generace tehdejší společnosti. Z filmařského hlediska byl pak nekompromisním rozmetáním klasických postupů, na kterých dosud stála (nejen evropská) filmová produkce. Anarchistická živelnost Godardova filmu mj. sama pomohla vytvořit jednu z dalších ikon: Jeana-Paula Belmonda.