Povinná četba pro všechny, kteří si myslí, že je němý film nemůže vylekat. Murnauovo brilantní dílo Upír Nosferatu (1922), opředené mnoha legendami ohledně svého vzniku, je suverénní ukázkou avantgardních postupů, vložených do hororového příběhu o krvežíznivém hraběti Orlokovi. Šerosvitnou expresionistickou hru světla a stínu režisér „vyvedl“ ze studiových kulis do skutečných reálií (natáčelo se ve Vrátné dolině, Dolném Kubíně či na Oravském zámku). Murnau využil nezvyklé střihové stavby k propojení různých částí příběhu do jednoho souvislého časoprostoru, ze kterého dýchá mrtvolný pach nastupující morové epidemie (film se kromě „transylvánského výletu“ převážně odehrává ve fiktivním městě Wisborgu roku 1838). Použitím nezvyklých záběrů (například dramatických podhledů kamery) vznikly ikonické sekvence, jež jsou zmiňovány ve všech encyklopediích – nejznámější je hypnotický výstup hraběte na palubu lodi. Zásadní vliv na podobu kostýmů, dekorací a děsivého vyznění postavy Orloka měl architekt Albin Grau, jehož aktivní „alchymistická“ činnost během 20. let v okultním řádu Fraternitas Saturni jen podpořila záhrobní image snímku. Pět let po zničující 1. světové válce (z níž měl Grau velmi osobní zážitky) musel film diváky vystrašit svou estetikou hnusu; obrazy rozkladu, hniloby, smrtícího moru… Zajímavé je, jak se pozdější verze upírských děl snažily o empatický vhled do duše upírského hraběte (Herzogův Nosferatu, americký snímek Ve stínu upíra), zatímco Murnauovo stanovisko je nekompromisní – nezapomenutelný Max Schreck hraje Orloka jako čiré zlo.