Celou tvorbou rakouského filmaře Michaela Hanekeho se táhne až „laboratorní“ zájem o temnější stránky lidské povahy. Českým divákům je známa drásavá psychologická studie Pianistka (2001), kterou u nás před pěti lety uvedl Artcam. Režisérův nejnovější film Utajený (2005) přinesl do českých kin poněkud překvapivě Intersonic; obě díla spojuje hned několik vavřínů z canneského festivalu. Svým tématem se ale Hanekeho nový snímek blíží spíše režisérově volné trilogii ze začátku devadesátých let než psychoanalytické sondě do sexuálních perverzí Pianistky. Fenomén násilí ve vztahu k novým médiím (a zmechanizovanému světu moderní racionality) začal Haneke zkoumat už na sklonku 80. let. Dosavadním vrcholem tohoto režisérova zájmu bylo brutální dílo Funny Games (1997), které si mohou pamatovat diváci jedenáctého ročníku Dnů evropského filmu 2004. Název snímku Utajený odkazuje na skrytou identitu odesilatele, který svými videonahrávkami začne postupně terorizovat dobře situovanou rodinu v jedné pařížské vilové čtvrti. Videokazety s všedními úkony členů rodiny vystřídá podivný záznam vesnické usedlosti, který hlavě rodiny připomene jednu zapomenutou událost z jeho dětství… Rakouský režisér začíná svůj film ve vražedně pomalém tempu a chirurgicky přesná a na milimetr vypočítaná režie drží snímek „na uzdě“ až do konce. Haneke vystudoval filosofii a psychologii a Utajený více než kterýkoliv jeho jiný film připomíná náročný sofistikovaný text, kterým je třeba se pečlivě prokousat. Dočasné divácké nepohodlí je pak odměněno bohatě vrstevnatým pocitem – například jako po četbě hutného pojednání; Utajený v tomto nezná levná řešení. Haneke je znám jako tvůrce drsných obrazů a emočně vypjatých scén. V Utajeném zašel ještě dále: diváky čekající na režisérův výpad spolehlivě ukolébal obrazovou strohostí téměř celého filmu, aby je v poslední třetině uhranul šokující doslovností precizně připraveného výjevu. Ústřední dvojici protagonistů (Daniel Auteuil a Juliette Binocheová) donutil režisér hrát tak civilně, že už to civilněji asi nejde. Oba herci, často (zne)užívaní do rolí „pěkných lidí z lepší společnosti“, zde jdou proti svým zavedeným šaržím a v houstnoucí atmosféře zloby a nervozity obnažují méně vděčné stránky středostavovské mentality. Těm, kdo pro rychlý odsudek nechodí daleko (viz několik naprosto popletených recenzí Utajeného), je třeba říci, že Michael Haneke není lidovým režisérem – jeho intelektuálně založená díla vyžadují odpovídajícího příjemce. Haneke navíc svým zdánlivě elitářským přístupem kacířsky podvrací některé základní (humanistické) předpoklady, na kterých funguje civilizace našeho typu. Rakouský tvůrce netočí filmy proto, aby jsme si do kina přišli pro odpověď, ale abychom si z něj odnesli nejistotu, zmatek a odvahu pochybovat. Utajený je divácky náročné dílo, které provokuje chladnou suverénností svého tvůrce, jenž své publikum hladí proti srsti. Art film par excellence.