Na papíře nemůže to klišé vypadat už větší – mladík plný ideálů, s čerstvým vysokoškolským diplomem v ruce spálí všechny osobní dokumenty, stipendium věnuje charitě, zapře se před rodiči a s batohem, dekou a knihami cestuje stopem po celých Státech. Civilizaci považuje za zlo, peníze za přepych, cituje klasiky a vše směřuje k velkému výletu na Aljašku – do země nikoho, kde je odkázán jen na své lovecké instinkty (a atlas hub). Americký herec a režisér Sean Penn byl před deseti lety uchvácen knihou Jona Krakauera Útěk do divočiny a ve svém stejnojmenném filmu evidentně udělal vše pro to, abych uchvátil i diváky. Nemilosrdná recenzentská mašinerie v době premiéry bohužel připravila diváka o možnost prožít si snímek bez tíživého vědomí „filmu podle skutečné události“. Tajné eso reálného příběhu přitom režisér vytahuje až v posledním záběru a vše kolem adaptace předlohy, napsané podle zápisků Christophera McCandlesse, se rozebírá v článcích, ne ve filmu. Zvláštní je umanutost, s jakou tvůrce usiloval o souhlas McCandlessových rodičů, kteří nakonec podlehli naléhání a spolupracovali na díle, které je bolestně vykresluje jako snobský manželský pár s krutými hádkami před očima obou dětí. Sean Penn by mohl s tímto filmem objíždět filmové školy a vyučovat mladé adepty v progresivní režisérské práci. Skvěle zvládnutému křížení tří jednotlivých linií (McCandlessova anabáze na Ajlašce, jeho předchozí putování po USA, retrospektivy z rodinného života) dominuje fragmentární střih a cit pro nekýčovitou estetiku obrazu. Což s kamerou v nádherné severoamerické divočině už chce jistý talent. Penn do hlavní role šťastně obsadil tvárného Emila Hirsche; v projevu třiadvacetiletého herce využil vše od jeho rošťáckého úsměvu k získání diváckých sympatií až po herecké odevzdání se představované postavě. Útěk do divočiny je dostatečně dlouhý na to, aby se jeho citová hnutí nedala popsat v jedné recenzi. Podobné je to i se soundtrackem od Eddieho Veddera; když zní jeho čisté kytarové písně k obrazům putování mladého muže divokou krajinou, tak se lze přistihnout při myšlence, zda je s vaším životem vše v pořádku. Film, jenž iluzi „útěku jinam“ nabízí a zároveň ji v závěru zpochybňuje, byl českými recenzenty přijat se zvláštním chladem. A zcela bez reflexe podvědomě sdílené touhy – radikálně změnit svůj život, oprostit se od závazků, resetovat civilizaci, žít mimo.