Maďarská filmová adaptace známého kriminálního románu Jamese M. Caina Pošťák vždycky zvoní dvakrát (1932) je již pátá v pořadí, ale ze všech přepisů zdaleka nejvýlučnější. Klasický příběh o vraždě manžela dvojicí milenců uzavřel režisér György Fehér do klaustrofobického prostoru dlouhých nehybných záběrů, záměrně nepřehledných nočních sekvencí, pochmurného deštivého počasí a dusivé atmosféry nenávisti a stravujícího erotického napětí. Černobílý obraz je často rozostřen a ulpívá na detailech, pozoruhodná je zvuková stopa, čerpající sugestivnost výhradně z všedních ruchů (štěkání psa z dáli, dopadající kapky deště, hluk pracovního stroje…). Fehér sdílí se spoluscénáristou (Béla Tarr) kinematografické sympatie k napětí plynoucímu z dlouhých záběrů; Tarrovo sedmiapůlhodinové Satanské tango (1994) jsme v Artu uvedli před dvěma lety. Nekompromisně pomalé tempo vyprávění Fehérova díla natolik suverénně ignoruje obvyklé limity pozornosti, že film paradoxně ovládá (nepříjemně) hypnotizované diváky. NFA uvedl do distribuce zkrácenou dvouhodinovou verzi snímku, původní stopáž Vášně je 155 minut.