Filmem Věčnost a den stvořil řecký režisér Theo Angelopoulos své nejlepší dílo pro ty, které jinak odrazovala určitá nabubřelost jeho odtažitých historizujících pojednání s někdy programovou snahou o „metafyzickou“ režii. Ve snímku o smrtelně nemocném spisovateli Alexandrovi, jemuž zbývá jediný den před posledním odchodem do nemocnice, uzavřel Angelopoulos svůj charakteristický styl do intimního prostoru paměti stárnoucího hrdiny. V meditativně pomalém rytmu rozevírá Věčnost a den téma bolestných pocitů o nenaplněnosti své existence. Alexandrovo vědomí cestuje zpět časem v rámci dlouhých (nestříhaných) záběrů, ve kterých se koncentruje napětí mezi idealistickými vzpomínkami a chmurnou přítomností. Film diváky přímo hypnotizuje jedinečnými kamerovými jízdami (úvodní titulková sekvence, scéna svatebního průvodu…) a snovostí stylizovaných výjevů (hraniční plot v mlze, koncert v nočním autobuse…). Ideální spolupracovníky našel režisér v kameramanovi Giorgosovi Arvanitisovi a především skladatelce Eleni Karaindrouové, jejíž hudba dodává filmu přízračný mystický nádech.