Halucinační jízda nebo nejrealističtější zachycení stavu změněného vědomí na poli kinematografie. Tak mluví ve svém článku v Cinepuru poslední film Gaspar Noé Tomáš Stejskal. Režisér filmů Sám proti všem nebo Zvrácený patří po boku například Claire Denis nebo Bruna Dumonta k silné generaci francouzských extrémních režisérů poslední doby, kteří se nesoustředí tolik na vyprávění příběhu, ale spíše se snaží fyzicky zapůsobit na lidské smysly. Vejdi do prázdna se odehrává v prostředí tokijských nočních klubů, v temnotě postranních chodbiček, střídané ostrým světlem neonů. Mezi stíny a kužely světla se tu proplétá dealer Alex, který se po letech setkává se svou sestrou Lindou, striptérkou z místního baru. Zfetovaný Alex po půl hodině celkem sto šedesát jedna minut dlouhého snímku umírá a následně sleduje ostatní postavy i svoji vlastní minulost jen jako duch. Kamera je zpočátku jeho očima, které tak přirozeně i mrkají, po Alexově smrti se odpoutává od všeho a jako jeho vědomí prochází časem i prostorem, současností i Alexovou minulostí, která se mu na přeskáčku připomíná. Film dokáže vyvolat mimořádně silný zážitek, uživatelé filmových diskusních fór po celém světě tak do komentářů často píší o cestě nebem a peklem nebo o tom, že u tohoto filmu umřeli a znovu se narodili. Vejdi do prázdna je kritiky i diváky výborně hodnocený, formálně více než výjimečný film, který z hlavy jen tak nevyprchá. Teď jen jestli je to dobře.

Táňa Zabloudilová

http://www.csfd.cz/film/242060-vejdi-do-prazdna/