Permanentní sarkastické komentování světa se ve Velké žranici režiséra Marca Ferreriho projevilo ve své divácky nejpřitažlivější poloze. Fronty na kontroverzní snímek se tvořily už v době vzniku, přitakání kritiků se Ferreri dočkal v Cannes 1973 (Cena FIPRESCI) a po třiadvaceti letech se v rámci Projektu 100 v roce 1996 dočkal i české premiéry. Na Velkou žranici se chodilo jako na artovou tetanovou injekci; vědělo se o nechutných obrazech nezřízeného hodování, přesto to muselo být. Nadsazený příběh o víkendové hostině čtyř přátel, kteří se rozhodnou „ujíst k smrti“ v odlehlém domě na okraji Paříže, byl autorem zamýšlen jako pokřivené zrcadlo nastavené tehdejším měšťákům. Ti měli sebe a svůj životní horizont poznat v ústředních postavách filmu – majitel restaurace Ugo, televizní pracovník Michel, pilot dopravního letadla Marcello a soudce Philippe. Zajímavým scénáristickým tahem bylo nechat filmovým postavám vlastní křestní jména herců. Umělci s respektovanou hereckou aurou (především Mastroianni a Noiret) tak najednou zahráli konsternovaným měšťákům je samé, bez potřebného odstupu filmové iluze.