„Viridiana je na konci filmu panenštější, než byla na jeho začátku.“ Luis Buňuel Tento film patří k těm, ve kterých má Buňuel za hlavní hrdinku ženu. Téma ženství Buňuela ve filmu zajímalo převážně jako erotický fenomén, bez potřeby psychologicky proniknout do ženského nitra. Tajemství ženy v její nevyzpytatelnosti Buňuela dráždí, leč uchovává je nedotčené. V centru jeho pozornosti je Éros vnímaný z čistě mužského hlediska, v němž žena figuruje jako fatálně magnetizující a zároveň destruktivní element. Démonie ženských postav je u Buňuela všudypřítomná. Také klášterní novicku Viridianu zasahuje dvojznačnost a vnitřní rozpolcenost. Buňuel postavil „nebeský“ ideál ženské čistoty do protikladu s tělesnou nízkostí a hříšnými nástrahami mužského rodu. S despektem pak sleduje jeho postupný pád: Ctnostná, dlouho odolávající Viridiana se nekonec mužskému „chtíči“ rezignovaně pokoří. S rigidní Viridianou kontrastují mravně pokleslé figury žebraček, které zejména ve slavné scéně obžerné hostiny nechají vystoupit své nejnižší pudy.