Konec promítacích práv zakončí klubovou pouť snímku íránského režiséra Amira Naderiho, který lze i v rámci artové distribuce (do kin ho uvedl v roce 2000 Národní filmový archiv) označit za naprosto výlučný. Voda, vítr, prach je snímek s velmi prostým příběhem – chlapec se po dvou letech vrací z města do rodné vesnice, ale místo ní nachází jen spálené ruiny; poté se vydá do pouště najít svou rodinu. Téměř beze slov skládá Naderi nedějové pásmo chlapcova vysilujícího putování. Zdánlivý minimalismus přináší obrovskou sílu stylizovaného obrazu pouště, kde vítr a prach za pomoci spalujícího slunce ztěžují přístup k základnímu živlu – vodě. Nadějeplná vize tryskajícího pramene se tak v závěrečné sekvenci zrodí až z celého předcházejícího utrpení, jehož obrazovou sugestivitu podtrhuje práce se zvukem (věčný vichr, vířící písek žhavé pouště). Amir Naderi natočil svůj film v roce 1985, uveden byl ale až o čtyři léta později. Stalo se tak především kvůli autorově emigraci do USA (1986), přiživila se tím ale i pověst o ostré politické cenzuře režimu íránských ajatolláhů (ač Voda, vítr, prach žádnou podvratnost neskrývá).