V roce 1989 natočil Zdeněk Tyc jako svůj absolventský snímek baladický příběh s názvem Vojtěch, řečený sirotek. Na motivy povídky ukrajinského spisovatele Jevhena Hucala tvůrce inscenoval prostý příběh nepřizpůsobivého hrdiny, který se v roce 1946 vrací z vězení do zapadlé jihočeské vsi. Živočišně přímá a tvrdohlavá Vojtěchova povaha se nemůže srovnat s místními vesničany, kterým vládnou nepsané zákony. Jako závěrečné školní cvičení, které je přímo inspirováno českou novou vlnou, je Tycův debut nadprůměrný – zaujme především nedějovou strukturou s minimem dialogů a kontrastní černobílou kamerou. Snímek šel do distribuce v říjnu 1990, kdy v tomto „revolučním“ čase pochopitelně zapadl (přišlo na něj pouhých 4 302 diváků). Spravedlnosti tak učinil zadost Projekt 100 – 2005, který Tycův film uvedl v obnovené premiéře. Zdeněk Tyc byl jako režisér osobně zcela zdeptán neúspěchem a Plyšovým lvem pro svůj třetí film UŽ (1995), po kterém se nadlouho odmlčel, a od té doby natočil pouze televizně krotký snímek Smradi (2002). Nejvýraznějším dílem tak zůstávají jeho nezapomenutelné Žiletky (1994).