Podobnou cestou na výsluní jako Tanovićova válečná tragikomedie Země nikoho, se ubíral velkolepý úspěch filmu italského komika a režiséra Roberta Benigniho. Nastartováno na ostře sledovaném canneském festivalu (Velká cena poroty v roce 1998), pak sled dalších vavřínů (César, Evropská filmová cena, Donatellův David, sprška diváckých cen z Montréalu, Toronta, Vancouveru, Palm Spring, L. A. či Atén), završeno Oscarem za nejlepší zahraniční film (plus dva další za hudbu a nejlepšího herce). Obchodnicko-divácká strategie snímku Život je krásný pracovala bezchybně; spojení smutně proslulého osudu Židů za druhé světové války s realizačním klíčem bláznivé féerie s ohňostrojem až klaunských gagů zaručovalo dostatečnou kontroverzní pozornost, zavazovalo vážným tématem a dojímalo odzbrojující komikou Benigniho v hlavní roli otce Giuda, jenž i v prostředí koncentračního tábora udrží – pomocí svého vtipu a hravé fantazie – pro svého malého synka iluzi chlapecké bojové hry. Publicitu zajišťovaly také debaty, zda se tomu vůbec (ne)smát a jestli je to (ne)morální. Oparem pohádkové nadsázky si režisér pro sebe s kouzelnou lehkostí otevřel prostor pro skvěle vypointované scény, v nutnosti zakončit příběh dotykem s reálnou (a všeobecně známou) historií pak zvolil tu cukrkandlovější variantu. V jedné z vedlejších rolí vytvořil snad nejsmutnější postavu filmu německý herec Horst Buchholz, ztělesňující v doktoru Lessingovi vlastní oběť své nevšímavosti k tragédii, na níž se podílí “pouze” profesní rutinou. První část snímku Život je krásný se odehrává v toskánském městě Arezzo, Benigniho rodišti a s jeho filmovou partnerkou Dorou (Nicoletta Braschiová) ho příští rok spojí 25 let skutečného manželského svazku.