Scénář: Luis Buňuel (s použitím motivů Salvadora Dalího) / Režie: Luis Buňuel / Kamera: Albert Duverger / Střih: Luis Buňuel / Výtvarník: Pierre Schilzneck / Hudba: Buňuelův výběr ze skladeb Mozarta, Beethovena, Mendelssohna, Debussyho, Wagnera, van Paryse / Hrají: Lya Lys (žena), Gaston Modot (muž), Max Ernst (vůdce banditů), Caridad de Labaerdesque, Pierre Prevért (bandita Péman), Paul Eluard Surrealista Luis Buňuel zahájil tímto filmem nové údobí toho, co pedanti nazývají „kinematografem“. Před tím byla vyjadřována buď skutečnost nebo sen. Ale skutečnost byla těžkopádná, protože se zapomínalo zahrnovat do ní některé podstatné složky, jako například fantazii a sen. A sen byl ještě těžkopádnější, neboť se zapomínalo,že má sílu a hodnotu jen tehdy, tkví-li svými kořeny ve skutečnosti. Buňuel tudíž surrealismus používá jako osu, kolem níž může kinematografie směřovat k citovosti. Toto hnutí začíná Andaluským psem, vyhraňuje se Zlatým věkem, dosud však neskončilo, a nepřítel je houževnatý, nedá se jen tak snadno zahnat, odzbrojit. Brány filmu otevírá dokument a oznamuje nám, že jde mnohem více o konstatování, o reportáž, než o vyprávěný příběh, o dílo fantazie. První titulek říká: Štír je pavoukovec, který zpravidla žije pod kameny. Nelahodná hudba, doprovázející tento prolog, zdůrazňuje naprostou nadrealitu toho, co bývá s oblibou nazýváno „výsekem ze života“. Zlatý věk se skládá z pěti relativně samostatných sekvencí. V onom kraji žijí bandité, právě tak reální jako štíři – groteskní a hrůzostrašní bandité, poslední pozůstalí ze zašlých dob. Jsou vyčerpaní, s duší na jazyku, a zbytky odvahy v nich udržuje jen čekání na Mallorčany, s nimiž mají bojovat. Lhostejní k davu muž a žena se v chlípném objetí válejí v blátě. Jejich milostné výkřiky přehlušují guvernérův zahajovací projev a tato prudká láska se zahryzává do společenských předsudků, zábran a předpisů. Přechod od lásky ke vzpouře probíhá u milenců plynule, jelikož láska je sama o sobě vzpourou a zabíjí své nepřátele, kteří nastavují levou tvář. Jsou jen dva tábory: milenci a ti ostatní. Společnost je rozhořčená. Táž láska, táž nenávist vytváří pouta, jež nemohou roztavit ani ta nejmocnější dmychadla. Zlatý věk je film, to znamená, že kinematografie zde zvládla všechny své prostředky a promluvila svou vlastní řečí. Je to velká filmová báseň o lásce. Buňuel tímto filmem zklamal dokonce i cynické naděje, jež snad v něj někteří jeho nepřátelé skládali, a proto splnil svůj úkol dokonale. Vytvořil film nanejvýš přitažlivý pro ty, kdo milují a žijí. Film vražedný pro mrtvoly, starce a zkostnatělce hnijící ve stokách reakce.

Texty převzaty z katalogu ke III. archivnímu semináři Asociace českých filmových klubů „Luis Buňuel“, konaném v Uherském Hradišti 11.-14. 5. 2000.