Zrcadlo je nejvíce autobiografickým dílem slavného ruského režiséra Andreje Tarkovského a s jeho rozvolněným dějem mají problémy i jinak vstřícní diváci filmařových hutných opusů (Stalker, Nostalgia). Pro plnohodnotnou projekci Zrcadla by měly být používány pouze netitulkované kopie filmu – sledování českého překladu zbytečně odvádí od intuitivního obrazu. Ten režisér pojal jako meditativní zpověď, kam klade své vzpomínky z dětství, úryvky z básní vlastního otce Arsenije, důvěrné výjevy z rodného domu. Ty se mísí jak s hranou realitou (depresivní sekvence v tiskárně), tak s dokumentárními záznamy (pád Berlína, atomový výbuch, občanská válka ve Španělsku), které tvoří historické povědomí autorovy generace. Ve snaze poodkrýt a dohledat bílá místa ve své paměti, natočil Tarkovskij magické snové pásmo, které i po odečtení konkrétních reálií má moc zpřítomnit privátní vzpomínky vlastního dětství. Ty jsou silné a prchavé stejně jako onen slavný záběr na mizející opar z lesklé desky stolu po šálku s horkým čajem. Podobné „nic a všechno“ je základem obtížně sdíleného zážitku s tímto intenzivním filmem.